Recept na apokalyptické sny netřeba, chodí samy

19. července 2013 v 15:37 | Yrian |  Schizoidní rubrika
Trochu jsem vyhnil, při pohledu na archív článků...

(16. 7. 2013) Před dvěma hodinama se mi na stole válel sójový suk. Normálně bych neváhal, hekticky roztrhal obal a jedním hltem pozřel tu legendární vznešenou pochutinu, na které ujíždím slušných pár měsíců. Už nějaký ten den však postrádám apetít. Včera jsem si ve veze zakoupil pytlik mandlí v tiramisu a prvních pár vteřin se rozplýval blahem - následující okamžiky se ale staly peklem, jelikož mě neskutečně rozbolely zuby... O_O

Ikdyž... Bolavý chrup aktuálně není to největší zlo, které sužuje mou existenci. Asi jsem byl za poslední dobu moc vesel, proto musel kdosi zašátrat v nejvyschízovanějších koutech mé palice a z kartotéky označené štítkem ''noční můry'' vytáhnout ten nejzasranější sen, který mě pronásleduje už několik let, v různých podobách. Už jsem si celkem zvykl na to, že se raz za čas probudím uprostřed noci a v mé soc peřině se hemží larvy a různí červíci. O něco horší bylo, když jsem vedle sebe na polštáři uzřel na škvarek spálenou černou ruku. A přiznám se, když jsem se probudil vedle solidně ohořelé mrtvoly, málem jsem se posral. Je to hrozný shock, ale většinou si po nějaké chvíli uvědomím, že jde jen o idiotský přelud a znova se pokusím usnout, sic to trochu trvá. Horší jsou sny, ze kterých se nejde probudit - zrovna jako ten, který se mi nedávno zdál a ze kterého bych se rád vypsal, protože mi pak možná přestane strašit v hlávce...



Skoro to vypadalo, jako by hořelo. Ale nebyl to požár, kvůli čemu evakuovali celý náš panelák. Vyděšený dav lidí postával na betonovém plácku mezi dvěma věžáky a díval se směrem nahoru - jedna šílená ženská se pokusila dostat zpátky do domu oknem s tím, že tam, kde se narodila, taky umře. Nikdo dál nevěděl, co se s ní stalo (a hádám, že to asi nebylo nic hezkého). Ve vzduchu viselo cosi odporného. Najednou jsem se skácel na kolena a v bolestech si zakryl hlavu - odporné skřípání a bublání se mi zarývalo až do mozku, před očima se mi mihaly útržky něčeho, co jsem viděl už několikrát předtím. Díra ve zdi, ve sklepě. Schodiště vedoucí ještě níž. Zrezlé schody, zdi pokryté krví a čímsi odporným, všudypřítomným. Živoucím. A nikdo nic netušil...
Nevím, jak dlouho jsem byl takhle mimo. Ale když jsem konečně přišel k sobě, přepadla mě odporná schíza - na místě, kde před nějakou chvílí postávala moje kamarádka, nebyl nikdo. Dav ustoupil o slušný kus dál, zjevně se mnou nechtěl mít nic společného. Sotva jsem se vzpamatoval úplně a pomalu se stavěl na nohy, pomoc právě dorazila. Nad hlavou jsem spatřil vrtulníky chystající se přistát na střeše, z obrněných vozidel vyskakovali vojáci. Bylo mi hrozně. Nikdo z nich netušil, vstříc jaké hrůze se to vlastně hrne. Hlava mě pořád nepříjemně třeštila, ale daleko víc starostí jsem měl s tím, kam zmizela. Rozběhl jsem se po schodech dolů prohledat sídliště...
Dlouho jsem zmateně pobíhal tam a zpátky, hledal, volal. Občas se odněkud ozval vyděšený výkřik, ale jinak jsem nic, krom nepříjemné ozvěny a divného slabého hučení, neslyšel. Lidi, kterých jsem se ptal, nikoho neviděli, většina se snažila zabarikádovat svůj dům co nejlépe, jiní narychlo balili kufry s tím, že odsud mizí. Začínal jsem být bezradný. Pomalu jsem se vracel zpátky s malou nadějí, že tam někde bude.
Když jsem však dorazil před dům, hrozně jsem se zděsil toho, co jsem viděl - nějaký chlap, zřejmě věděc, co se snažil odebrat vzorek té srajdy. Strašně křičel a držel se za odporně popálenou ruku, zbytek týmu nevěřícně čučel dolů, do obří díry, kterou ta věc stačila vyžrat. Kvapem jsem je obešel a rozběhl se k davu, kde jsem ji uviděl.
Nestačil jsem se divit. Na střeše stál reportér novy (těch šmejdů už se nezbavím snad ani ve snu) a mazal všem med kolem huby, jak jde celý průběh hladce. Lidi stáli kolem, někteří seděli na zídce. Všichni se ale dívali nahoru směrem k němu a s klidem hltali každé slovo. Znovu mě přepadla ta bolest. Slyšel jsem je umírat, slyšel jsem jejich zoufalé výkřiky, praskání kůže, ''zpívání'' masa, křupání kostí a ke všemu to odporné bublání a cvakání. Když jsem kamarádce pověděl všechno, co jsem viděl, co jsem slyšel a cítil, klidným hlasem mi odvětila, že jde o přirozený proces. Tohle mě odrovnalo. Vůbec jsem nepochopil, co mi tím chtěla říct, ale bylo mi jasné, že při smyslech by mi nikdy nic takového neřekla. Stál jsem jako opařený, s pohledem do blba, neschopný cokoliv říct nebo udělat.
Po půl hodině se vchodové dveře rozrazily dokořán. Ven vyšel zbytek vojáků. Sezhora se ozvalo, že je po všem, lidi jásali. Ale nikomu z nich nepřišlo divné, že těch pár přeživších se chová hrozně nepřirozeně. Že to celé hrozně smrdí...

Aby toho všeho náhodou nebylo málo, musel jsem si vychutnat pokračování, které navazovalo na dobu o pár let později. Po domě lítala striga, nebo něco jí velice podobného, co požíralo lidi. Že je blízko se poznalo snadno - cosi prostě nesedělo. Tuhle jsem na skříni našel dvě stejné vázy místo jedné, a už jsem utíkal po chodbě málem s hovnem v kalhotách. Nejhorší je, že v takových snech prostě neumřu. Utíkám tak dlouho, dokud se neprobudím...
Když už jsem si konečně myslel, že jsem vzhůru, šel jsem do kuchyně s tím, že si dám snídani. Otevřu dveře, podívám se na hodiny a zjistím, že jsou tam dvakrát...... (právě v tu chvíli jsem málem dal ''papá'' svému duševnímu zdraví)


Asi by ze mě nebyl dobrý spisovatel. Ale hlavně jsem kurňa rád, že jsem to ze sebe vyblil...

(19. 7. 2013)
PS: Dneska se mi to zdálo zase.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Babe Babe | Web | 21. července 2013 v 11:33 | Reagovat

.
Třeba někdy budeš rád, že máš takle intenzivní sny :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama